v temném zákoutí osamělé noci převozník duše unáší mou bolest v slzách vzdalujícího se ráje Cháron vesluje černé vody ve vodách řeky Styx chytá vítr plachty plujeme bez návratu zatímco jeho loď tiše klouže po hladině jako stříbrný stín lovím peníz v oku ryby neptej se lovím peníz v oku ryby neptej se proč stínem kráčím sám sobě se ztrácím smutek ve víně máčím zatímco vzpomínky pálí mé srdce na popel a tak ho beru a sypu do ztracena věčných vin vzdálený obzor zůstává do mlhy ponořený odemknout brány zásvětí klíčem přechodu mezi světy zavěšeným na skobě uvězněné samoty čas ztrácí se splynutím namísto slunce jen prázdné hroby zapomnění do pavučin ticha zdobených takový chlad mrazivé procitnutí mezi životem a smrtí stále stejný strážce brány se skleněným okem krkavčím všechny mé kříže a hříchy utluče v hmoždíři na břehu zanechám starosti obejmu nový svět pod nohama písek zlatý v duši klid