Jede vláček motoráček, V něm, spousta tlačítek a páček. Strojvůdce ten zná je všechny, Tohleto je vážně pěkný. Má ruka už po něm šátrá, Ruce pryč to neznám bratra. Povídá mi když mě spatří, Do kapes tvý ruce patří. Mašinfíra víská kníra, A před sebe na trať zírá. Koleje se vedrem kroutí, Kola skřípou jak na pouti. Toto je píseň ajzlboňáků, Smrštěná, do několika vět, Když máš v ruce otěže a nebo páku, Tak ti patří celej svět. Motor brumlá, okno drncá, Klepe jak poklička z hrnca. Pole, lesy, starý mosty, Za ním z páry bílý chvosty. Červená na semaforu, Tenhleten vlak nezastaví, Přejede jak metaforu, Každýho kdo do cesty se postaví. Cestou ještě naskočí pár snílků, V patách mají svoje stíny. A pár těch co mají věčně kliku, Všichni ale jedou jenom, tam kam vedou šíny. Toto je píseň ajzlboňáků, Smrštěná, do několika vět, Když máš ve svých rukách, na život páku, Tak ti patří celej svět. Každej vlak je jinak rychlej, hromada je vlaků, Někdo jede jen mašinou vlečnou. Můžeš se vést první třídou nebo na uhláku, Každej ale tak či tak, dojede na konečnou. A tak jedno je, V čem se vlastně vezeš, Jde jen o to si tu cestu užít. Když chceš pohodlí, Tak bacha dej do čeho lezeš, A nebo se budeš muset vzmužit. Toto je píseň života vlaků, Smrštěná, do několika vět, Když neděláš si s ničím hlavu máš to na háku, Tak ti potom patří, celej svět.
