Text: Vašek Mikuda --------------------------- Vánoční hvězda na smrku plane, vločky jak krajky ve větru tančí. Lidé dnes starostem dávají vale, každý se usmívá při kávě, punči. Vyhlížím tramvaj, minuta hodinou. Vedle mě kráska, do dlaní dýchá. Pohledy naše občas se minou. Okamžik každý zázrak skýtá. Peříčko bílé v letu jsme chytli, byl to náš osud, byla to náhoda? Současně ruce k němu jsme vztáhli. "Z holuba, z anděla? Ráda bys věděla?" "Pírko je tvé, krásný anděli. Zahřeji ruce tvé, U krbu naproti." Něžné vibráto, duší zachvění. Vteřinu váhá. "Do tepla? Kamkoli." Mírně se klaním, rámě své nabízím. Ona se usměje, pozdvihá obočí. Ruku svou zavěsí: "Ráda se připojím". Galantní rituál trochu ji zaskočil. Peříčko bílé v letu jsme chytli, byl to náš osud, byla to náhoda? Současně ruce k němu jsme vztáhli. "Z holuba, z anděla? Ráda bys věděla?" Útulný bar, klenba gotická, U vchodu rytíř brnění odložil. Teplý krb, svíčky, hudba mystická. V dobovém kroji číšník nás oslovil. Pomalu pokládám dlaň svou do její, lehounce stiskne ji, bez ostychu. Čteme si v očích, teď už se nemíjí, vzájemné úsměvy, řeč plyne potichu. Jak měsíc v úplňku zorničky její. Váhavě šeptám: "Potkám tě zítra?" Její rty jemně se zachvějí... "Dáš mi zas pírko, nasadíš křídla?"
