
Otokar Březina: Ženy
Co zpívá večer nad královstvími, nad městy, nad oseními a nad cestami tajuplnými, soumraky zarosenými? Čí ruce v sadech západů, když pod nebesy zaplánou, po tisícíletí vám růže trhají jak na přivítanou? Když po dni lásky vracíte se z díla svého zemdleni, dech černé země stoupá k vám jak věků příštích tušení: Bratrská města gigantická se tyčí v zlatém obzoru, sen kovů, zahrad světelných a rytmů zvířených a mramorů. A v sluncích, která míjejí a zhasínají, svítají, žen bílé ruce rozepjaté se jako záře kmitají a z věků do věků vás lákají, prchají před vámi a věčným gestem krásy své k vám hovoří jak osud, neznámy. O mocné ruce zářící, kam naši touhu vedete? Do jakých zahrad procitlých, jež věky snily zakleté? Do jakých tich, kde zaznívá v žal příliš nádhery zpěv ptáků polárních nad melancholickými jezery? Myšlenek oblaky jak ostrovy do moře ční, pokryté fosforeskující vegetací měsíční, a našich srdcí zachvění je zazvoněním na březích při odpoutání lodí zakotvených na stříbrných řetězích. A zraků v lásce zhroužení je plavba v němá zámoří, kde šlehají jak plameny duchových světů pohoří a jako větve v sebe zapjaté nesmírná nebesa se třesou dávným jitrem kosmického pralesa.
No comments yet!
Be the first one to show your love for this song