Sedím tiše pod starým stromem, vítr šeptá jménem tvým. Srdce bolí, a já nevím, jestli je to hněv, či sen. Trápení je řeka bez dna, nese slzy, co čas nesmyje. Každý v sobě nese stín, i když zvenčí slunce svítí jen. --- Sloka 2: Možná se ztrácím a nechci to vidět všechno co miluju, začíná mizet strom nad hlavou drží moje ticho a já jen čekám, kdy se to zlomí v něco jinýho. --- Nemluvím nahlas, radši to dusím v sobě protože pravda bolí víc než cokoliv v době sedím tu dál, svět se mi vzdaluje a moje trápení ve mně pořád pulzuje -- Dny jsou těžké jako kámen, noc se blíží bez útěchy. Ztratil jsem se mezi lidmi, vlastní bolest ve mně dřímá, tichá, a němá.. -- Trápení je řeka bez dna, nese slzy, co čas nesmyje. Každý v sobě nese stín, i když zvenčí slunce svítí. -- A přesto jdu dál, krok za krokem, i když duše zpívá mrazivým rokem. Možná jednou najdu klid — v jiném čase, v jiném dni. --- Trápení je most ze stínu, co nás učí milovat i pít vínu. Kdo nikdy neplakal, ten nežil — v bolesti roste, co zbylo z nadějí.
