Moje máma jede smyčku jak rozbitej track, „Už jsi jedl?“ — jo jasně, třicet sedmkrát na zpět. Ani „dobrý ráno“, jen nutriční výslech, žaludeční šťáva má víc pozornosti než já dnes. Lednice plná jak sklad po apokalypse, ale stejně to skončí u psychologický mise: „Nechceš polívku? Číňana? Něco do misky?“ Nechci nic — to slovo zní jak cizí jazyky. „Nemám hlad!“ — říkám klidně, ona slyší: „Zachraň mě, jsem na dně.“ Logika se vypaří jak pára z hrnce, a já jsem podezřelej… že nechci porce. Nechci, díky — to tady neplatí, hlad je prej diagnóza bez debaty. Nechci, díky — stejně to dostanu, tu překypující misku jak pro celou směnu. Nechci, díky — slyší jen „možná“, a už mi servíruje existenci v omáčkách znova. Nechci, díky — poslední slovo? Ne. Tady se jí… i když se nechce. „Ani polívku do hrnku?“ — já si kdyžtak zaliju, „A co huspeninu?“ — teď nechcu tu svininu. „Na houbách? Uzený z Polska?“ — kulturní šok, gastronomickej útok… každej den, non-stop. Hotovku jsem si nedal — zločin století, Interpol by to řešil míň než tohle napětí. „Nechci abys umřel hlady“ — a je to tady, člověk žije jen přežraný.. a do hrobu hladový. Lednice otevřená.. kontrola stavu, jestli tam něco zmizelo.. nebo zas nic neubylo. „Fakt nic nechceš?“ — třetí kolo dneska, odpověď znám.. ale stejně padne otázka. Nechci, díky — to tady neplatí, hlad je prej diagnóza bez debaty. Nechci, díky — stejně to dostanu, tu překypující misku jak pro celou směnu. „Chceš mandarinku?“ (neodpovídám) „Voní ti to?“ …to není otázka. To je past. „A mám tě!!!“ Budeš pak hladový — to je věta, co přežije všechno. Vesmír se rozpadne, ale máma… ti ještě nabídne něco.
