[Verse 1] Tu noc, to sotva ještě ráno všichni, kdo šli zrovna kolem, oplakávali tu, která prý včera padla v polích Krkovičkových. Tu bořitelku statků! Jak tam tak ležela na vykopnutých dveřích od maštale, doufali v lepší zítřky již bez ní, šířili vůni smokvoní, slavili slavnost nedávno mrtvých a pili. Měli ji rádi, ale je ta tam. Budou teď bez ní! Truchlit ji smutno a škoda se vztekat. Pohřební řečníci se dávali zvolna do díla. [Chorus] První promluvil pocestný, který byl Broňce nejvzdálenější, nacházel se jí však nejblíže. [Chorus] Jak by se jeho příchodem sešeřilo! To bylo tím, jak postoupil den o dobu výstupu na pařez blíže k noci. [Verse 2] Vážení zrovna přítomní, zdůraznil nahodilost dané příležitosti, zde můžete spatřit Ocelové Slunce, Broňčin meč, jak mu říkala, protože je ze železa s trochou uhlíku, a když jej, otřený, nastavila slunci, tak se v něm odráželo. Stejně říkala také své stříbrné sponce ve tvaru slunce, barvy oceli. [Chorus] Trénovala ve dne, když tma nebyla. Trénovala v noci, to si svítila. Viděla pak jen některé věci, ale stínala i neviděné. Ve dne naopak viděla i věci, které nesťala. Ty se potom bály jenom pohnout. Ona se přitom klidně hýbala. [Verse 3] „Doufáš-li v zázrak, uvěř v něj!“ křikla třeba, blýskla čepelí a odešla energicky za strom. Anebo odešla, vrátila se a jako by chtěla říct: „Ty víš, že mám o tebe strach, ale věřím v tvou sílu!“ jenom se procítěně usmála a energicky odešla.
