[Sloka 1] Někdy mě unaví svět, jak se to všechno točí, hlava plná věcí, srdce občas hoří. Ale když dojdu domů a slyším smích, všechno to zmizí, stačí jeden jejich smích. Moje princezna Natálka – světlo v temnotě, její smích je kouzlo, co léčí mě v samotě. Marovi v očích plamen, co roste každej den, můj malej válečník, v jeho srdci jsem. [Refrén] Tohle je moje posádka, moje krev, můj svět, ve chvílích ticha, když všechno kolem letí zpět. Žena co stojí se mnou, i když padám na kolena, je moje hvězda – a já jsem její ztracená láska. [Sloka 2] Není to vždycky lehký, já to vím, někdy bojuju sám se sebou – ve stínu, v tmě i dýmu. Ale když vidím děti spát a její klidnej dech, vím, že mám důvod zůstat stát – i když padá sníh. Žena, co víc než slova řekne pohledem, když všechno hoří, ona je klidem. Učí mě milovat, i když jsem plamen, a že největší síla je bejt tátou, ne pánem. [Refrén] Tohle je moje posádka, moje krev, můj svět, ve chvílích ticha, když všechno kolem letí zpět. Žena co stojí se mnou, i když padám na kolena, je moje hvězda – a já jsem její ztracená láska. [Sloka 3] Dny plynou rychle, ale vzpomínky držím pevně, její úsměv, Marovy oči – to všechno ve mně. Natálka mě vede jak světluška v noci, a žena? Ta drží celej svět v jedný dlani bez pomoci. Nejsme dokonalý – ale jsme opravdoví, v bolesti, v radosti, tichu i slovech, co bolí. Ale právě v tom je naše síla, náš plán – zůstat spolu. Vždycky. A nikdy sám. [Závěr – mluveně nebo tichý zpěv] A když se jednou všechno rozpadne kolem, budu tu pořád – s váma, pod tímhle stolem. Protože rodina není jen jméno, je to zbraň, a moje rodina je důvod, proč vstávám zas a zas.
