Mám?

Zas mrazem venku vzdychá hlína, kouř valem leze do komína, prázdná je váza na květy. Splín krví tiše k mozku vzlíná, až každá buňka zavzpomíná na to, co bylo před léty. Tehdy trávím noce, jen tak na pohovce, měkce mě k sobě přivine a přivolá mi sen. než přijde nový den: Když já mám hlavu plnou vzpomínek, mám hlavu plnou vzpomínek, mám hlavu plnou vyvolaných vzpomínek. Neodbytné jsou jako mouchy, že stačí slyšet bzukot pouhý od jejich dlouhé árie, aby tak, jako vodní plochy, vzdouval se ve mně příval touhy pokaždé znovu prožít je. Mnohá je té druhé odpůrcem i druhem, do řeky vteklý pramínek. Nechám si o nich zdát, než venku začne tát: Vždyť mám hlavu plnou vzpomínek, mám hlavu plnou vzpomínek, mám hlavu plnou vyvolaných vzpomínek. V nich měním láskám suché věnce na čerstvé květy pro milence, odešli, jen bůh ví kam. Ještě před nimi nezamykám, motlitbou dveře přivírám hříchům však a všem nevírám. Čas cestou štěstí přimaloval, do paměti mi zarámoval, jak vzácný, starý obrázek. Né, nebyly jen šťastné, milé, byly i smutné, těžké chvíle, těm zas čas ubral na váze. Jednou dovzpomínám, venku zmizí zima, pohne se v ledu kamínek. Odnese si voda, v hlavě co teď hlodá: Zatím mám hlavu plnou vzpomínek, mám hlavu plnou vzpomínek, mám hlavu plnou vyvolaných vzpomínek.