[Intro – šepot, pomalu, s hudbou v pozadí] „Někdy mám pocit, že svět zapomněl dýchat... že slyší, ale neposlouchá. Všude světla... a přesto tolik stínu. A tak píšu, mluvím, dýchám – dokud má to smysl. Pro ně. Pro nás.“ [Sloka 1] Vidím světla měst, slyším sirény v dálce, zatímco děti ztrácí dětství v digitální válce. Zabíjí se v komentářích – beze zbraní, ale v srdcích to bolí – jako nože do dlaní. Učíme se mlčet, i když je to křik, čekáme zázrak – ale padá další cihla z cihelník. Nechceme slyšet pravdu, jen hezký klam, a pak se ptáme – *„Co můžu změnit já?“* [Refrén] Tohle jsou světla a stíny, křehký svět, kde ztrácí se rýmy. Kde každej den bojuješ sám, i když jsi v davu – připadáš si jak sám. Ale dokud hoříš, máš šanci psát, tak napiš příběh – co po tobě zůstává. Ne jen jizvy, ne jen dým, ale plamen, co přežije i stín. [Sloka 2] Na louce spí stromy – a ve městech planou plíce, příroda tichá, a lidi hluční jak třísky v píce. Chceš slyšet klid? Tak vypni síť, vem dítě do lesa – tam ti začne věřit víc. Protože i vítr tě obejme líp než člověk, a každý mrak zná tvůj příběh, bez dotazu na tebe. Jsme svět, co ztrácí dech, a přitom jsme to my – kdo ho krade ve spěch. [Refrén] Tohle jsou světla a stíny, křehký svět, kde ztrácí se rýmy. Kde každý den bojuješ sám, i když jsi v davu – připadáš si jak sám. Ale dokud hoříš, máš šanci psát, tak napiš příběh – co po tobě zůstává. Ne jen jizvy, ne jen dým, ale plamen, co přežije i stín. [Sloka 3] Učil jsem se padat, teď učím děti stát, učím je mluvit srdcem – ne jen přežívat. Můj hlas není revoluce, ale vzkaz – že když zůstaneš člověk, neztratíš svůj odkaz. Nezachráníme svět, ale můžeme zkusit kousek, stačí malý čin – jako objetí - místo facky. -- Svět nečeká na superhrdiny, ale na obyčejný lidi, co neuhnou i kdyby po nich šly. [Refrén] Tohle jsou světla a stíny, křehký svět, kde ztrácí se rýmy. Kde každý den bojuješ sám, i když jsi v davu – připadáš si jak sám. Ale dokud hoříš, máš šanci psát, tak napiš příběh – co po tobě zůstává. Ne jen jizvy, ne jen dým, ale plamen, co přežije i stín. [Sloka 4 – závěr] Až jednou zmizím z těchto řádků, doufám, že nezůstane jen stín v pozadí zpětného odrazu. Že ty, kdo mě znali, řeknou s klidem: „Byl to ten, co i v mlze nesl pravdu v srdci – a nikdy ji neskrýval před lidmi“ Falok není jen jméno – je to styl, je to zápis v čase, co neskončil. Tak buď ten, kdo nezapomíná, protože právě ty – můžeš psát svět dál... bez světel, co pálí, a stínů, co dusí nás. [Refrén – poslední, pomalu a silně] Tohle jsou světla a stíny, křehký svět, kde ztrácí se rýmy. Ale dokud hoříš, máš šanci psát, tak napiš příběh – co po tobě zůstává. Ne jen jizvy, ne jen dým, ale plamen... co přežije i stín.
0/500