SÁM _______________________________ | by @princessakikoheartfield | Original lyrics without AI _______________________________ Po dlouhé době věřila jsem, že odchod, znamená vzdání se. Přesto však občas jediná cesta zbývá, znovu povstat na vlastní nohy. Odešla jsem, tíha nebyla lehká, vláčela jsem stín tvého měkkého světla. Šla jsem svou cestou, když jsem tě opustila, a konečně mohla volně dýchat. Nejsi to ty, jsem to já, v zrcadle tvých výčitek jsem se ztrácela. Odešla jsem bez ohlédnutí, abych se mohla naučit zůstat. Vnímám změnu... mezi námi, slova raději beze slov, nešlo už o lásku, ale... rituál. Láska často znamená ztrátu sama, tentokrát ale vybrala jsem pravda naslouchat svému vnitřnímu hlasu, a osvobodit se od přísahu. Známe se ještě, nebo jen stíny držíme? Je láska výhra, když se v ní ztratíme? A kdy má smysl pustit, co jen bolí ? Kým bychom se byli stali, kdybych byla zůstala ? Vstávám v tichu, učím se míru ve své duši, nezapírám, co jsme měli, sbírám rozbité střípky. Odešla jsem, nebylo to lehké, vláčela jsem stín tvého tichého světla. Šla jsem svou cestou, když jsem tě opustila, a tak jsem mohla konečně dýchat. Stále objevují nové sny, bez spěchu, s lehkostí. Milovali jsme se upřímně, teď kráčím dál, hrdá na to, kým jsem. A kdyby se naše cesty ještě někdy zkřížily, usměji se na tebe, s klidem, konečně nezávislá. Jako strom, který ztrácí listí, učím se klíčit v tichu. _______________________________ After a long time, I believed that leaving meant giving up. Yet sometimes, the only path left is to rise again on your own feet. I walked away, the weight was not light, I dragged the shadow of your gentle light. I followed my path when I left you, and finally, I could breathe freely. It’s not you, it’s me, I was losing myself in the mirror of your blame. I left without looking back, to learn how to stay with myself. I feel the shift... between us. Words left unspoken, it wasn’t love anymore, but... a ritual. Love often means losing oneself, but this time, I chose truth to listen to my inner voice, and free myself from the vows. Do we still know each other, or just cling to shadows? Is love a victory if we lose ourselves in it? And when is it worth letting go of what only hurts? Who would we have become if I had stayed? I rise in silence, learning peace within my soul. I don’t deny what we had, I gather the broken pieces. I walked away, it wasn’t easy, I dragged the shadow of your quiet light. I followed my path when I left you, and that’s how I could finally breathe. I keep discovering new dreams, slowly, gently. We loved each other sincerely, now I move on, proud of who I’ve become. And if our paths ever cross again, I’ll smile at you, with calm finally free. Like a tree shedding its leaves, I’m learning to sprout in silence. _______________________________
