(..Představ si květinu. Krásnou, nevinnou, úžasnou květinu v přírodě..) Květinka se ti začne líbit, v tu ránu bys ji chtěl políbit, padne ti do oka, city k ní jsou najednou hluboká. Více lidí začne mít zájem, chci být první, kdo provede ji rájem! Vzal si ji, dal ji do květináče, i s kořeny, Květina zapláče. Doma, na okno ji dal, oheň radosti mu v srdci vzplál. Ty moje květinko, napít ti dám malinko. Napít ti dám víc a víc, třeba mi vyjdeš snadno vstříc. Láskou ji zahlcoval, co způsobil, si neuvědomoval. Co se stalo? Co se děje? Květinka dech popadá, najednou celá uvadá. Dostatek vody jsem ji dával, že vykveteš jsem očekával. Lásky odemně máš hromadu, myslel jsem, že ti zlepším náladu. (..Květinka slábne, snaží se zpracovat spoustu té vody, té lásky..) Prostor ji nedáš, v ní chybu hledáš, Přehlcuješ ji. (Proč to přeháníš s tou láskou?) (..Květina uvadla a láska umřela..) (Ano, ti dva se rozešli. Každý jde znovu svou vlastní cestou.)
