Na Kladně ráno vstává dým Z továren, komínů a aut jak stín Zní jako stará píseň strojů, nebo připomínka krutých bojů. Kdy uhlí psalo kroniky dní, Klouzalo po papíře a příběhy z ní Se lepily na zdi, co pamatujou, Všechny ty, kteří nemilujou. Ale i ty, co snili víc než směli, Protože jindy a jinde žít by chtěli, A přesto zůstali, srdcem i botou, Nohama na zemi, do práce potom. Šli ulicí, kde prach byl místo sněhu Měl rád ty chvíle, kdy cítil něhu Starého města, co zpívalo tmou, Ospalé ráno, jen oči si promnout. A znovu vstát, i když se nechce, Nejradši by se schoval v té dece, Kde sny o lepším světě jsou tlustší než smog, A dny běží jak zajímavý vlog. Z Kladna, co šeptá, i když mlčí, Město které tě léčí i ničí, V jedné dlani drží kladivo, v druhé sen, Staví ploty, ale posílá tě ven. Za bránu šachet, kde zbyl jen chlad, A i s tím vším smutkem mít to tu rád.
