Pod lavičkou v parku, leží kousek párku, co kdos asi nedojed. Přišel bezdomovec, zřel ho a nakonec, tu lahůdku slupl hned. Posadil se do míst, kde strávil svou kořist, pohladil se po pupku. To mám ale radost, žes mi takhle narost, ty můj zlatej vejlupku. Čím pak asi příště nakrmím tě jistě, nemám ani ponětí. Možná v popelnici, najdu jitrnici, špejli nechám pro štěstí. Tu pak nejspíš kamsi v parku zasadím si vyroste mi obr strom. Na něm bude vyset, jelit aspoň tucet, velkých nejmíň jako hrom. Sezvu bezdomovce potřepou mi ruce, jakej jsem to kabrňák. Zbudou-li jelita, most postaví četa. Potom budu podmosťák.
