
Každej má svůj velkej zvonec. Zazvoní, pak je mu konec. Kdekdo s grácií život přečká, jistě jednou napne brčka. Oči mu potichu zamáčknou do důlků, na nohu pověsí s číslama cedulku. Věc je to zásadní, pak už jej neztratí, tak je to, v márnici stejní jsme hambatí. Nebojte, soudruzi, svět až nás omrzí s poctou tě zakopou do hlubin iluzí. Prokřehlý srdíčko znaveně dotiká, pokorně zabroukáš pochod nebožtíka: Božínku, Blážo, už mě tam hážou! Kostru mou se zemí navěky svážou. Spuštěnej do jámy hravě jsem plnící úděl můj poslední - zušlechtit ornici...

