Antonín Sova - Hořký sonet

Už dávno jsme nežili krvavou bouři v dějinách světa. Dnes idyly kramářů nastaly, nálady vyčkávavé. V tom bezvětří rdouseni sliby bez ovoce mřeme a květu. My spokojili se s málem: být pokrmem pro zvíře žravé. My příliš se lekali kasemat, revoltních idejí vzletu, i pokrvácených dlažeb i odpůrců krve žhavé, přes uliční bouře, jež vyšlehly z demagogických retů, my nedošli k společné práci v té noci Rakouska tmavé. Vždy bezcenné životy útěkem k hanbě jsme uchovali, když dějinné vážky se houpaly, sklánějíce se v chvění na stranu odvážnějších, kdož do konce setrvali. My seli, však pro jiné… Sklízeli, pro jiné… Chtěli jsme býti, však pro jiné… Zlekaní, zkrotlí a zotročení, my, neschopni svobody dobýt, my, neschopni svobodně žíti.