„Lidi už zase blázní“, říká naše Dáša, když jdu si dělat svoji ranní kávu. Poslouchám Dášu, celou tu její „krejzy story“, a pak jí říkám: dokud to nebolí, tak je to dobrý. To není žádná novina, to se jen spustila nová lavina. Dáša si myslí, že už mi zase hrabe, tak nastoluje téma z rozumné roviny: jestli jsem už ve výkazu práce napsal své hodiny. Jsem hříšník, jako vždycky pozdě, a tak přecházím do útoku: Povídám: Dášo, co říkám, to není kravina. Nepodceňujte nebezpečí, které skrývá lavina. A pokračujíc v útoku, pod tíhou svého hříchu, vypadla ze mne hloupá věta: Dášo sedněte si: já vysvětlím vám tajemství světa. Když si děti na písečku hrály, já jsem si hrál na hromadách štěrku, a z ranného dětství, měl jsem v merku: co je to lavina. Pak plno let „fyziky bez fyziky“, a pro vás jistě nebude novina, že jsem úplně zapomněl, že s námi je pořád lavina. A pak jsem ji znova uzřel, když prodával jsem nudle a čokoládu. Proč koupit si Milku a ne Kofilu? To zaplatíš za reklamu, a oni ti spustí lavinu. A pro můj svět to byla znova novina, že každý den tu je s námi lavina. Kdy začaly padat velké laviny? Od Velké války, píše Lippmann a Bernays, a na věci nic nemění, že lavině říkaj „propaganda“ a „veřejné mínění“. Já jsem hltal jejich knihy a myslel si, že nic už pro mne není novina: já už vím všechno o tématu „lavina“. Jsouce fyzik, povýšen nad marketéry, dlouho jsem si užíval své povýšené nebe. Až jednou jsem si přečet knihu, kterou nepsal feťák, ale kvantový nobelák: Knihu od Boba Laughlina, že Newtonův zákon je taky lavina. A tak, milá Dášo: ať naši vědci přepíší vaši „krejzy story“ na Newtonův zákon, a pak nám spočítají její čas a dráhu letu, abychom se mohli ukrýt a schovat světu, aby to pro nás nebyla novina, až zase spadne další lavina.


