Na Vltavě hejno bílých labutí vlnky se třpytí v ranním svitu andělé zamávali perutí a já se tiše zeptám: jsi tu? Zkoumám, zda někde neunikám zda někde nemám snad díru a když jdu odnikud nikam zásadně neznám svou míru Oči se zas letmo setkají a srdce prohodí pár vět emoce ve mně pak roztají jasnější se zdá být svět Ze samotné podstaty věčné je to, co trvá jen chvíli tramvaj zacinkala v Ječné snad doveze mě až k cíli Není tu nikdo a nic kdo odpověď na samotu ví dnes večer zůstanu panic a duši nechám ať mluví Ta příští je ta, co nepřijde Láska ta tu byla vždycky Milovat se, to už mi jde a nikoliv jen platonicky


