[Intro] (Tiché, hluboké hučení synťáků, zvuk dálkového odemčení auta – bliknutí světel do tmy) Prej jsem v pohodě. Tak proč na mě zas kouká unavenejma očima. Proč? To nevim. Neslyšim, co řiká. Proč jen mlčí? [Sloka 1] Celej den hraju jejich hru. Slušňačka, co plní plány, odpovídá na pozdravy, usmívá se na lidi, co jí vůbec nezajímaj. Nosim masku, co mi dokonale sedí. Do tý doby, než slunce zapadne. Zase stojim v koupelně a zhasínam den. Zrcadlo mi vrací pohled, ze kterýho mrazí. Unavená a chladná, bez filtrů, bez keců a přetvářky. [Pre-refrén] Znáte můj hlas, ale neznáte můj obličej. A tak je to správně. Protože moje pravá tvář se ukazuje jen ve tmě. [Refrén] Maska jde dolů, když se rozzáří hvězdy. Teprve ve tmě moje jméno začíná. Zatímco vy spíte, já nacházím svůj hlas. Mezi stíny v tichu splývám. Můžete mě slyšet, ale nebudete mě vlastnit. Noc je moje a nemusím si na nic hrát. [Sloka 2] Přes den se mě ptaj, jak se mam. Řikam skvěle a koukam skrz ně. Někdy je to k zbláznění, ten věčný hluk a maskování. Lidi chtěj jen to, co se jim hodí do krámu. Ale já vim, kde mám únikový východ. Stačí pár minut o samotě. Někdo scrolluje, aby zapomněl. Mně stačí pohled do tmy za oknem, a hned vím, kým přesně jsem. [Bridge] Nesuďte mě podle toho, jak mě vidíte za světla. To je jen verze pro vás. Mám oči barvy temnoty. Ožívám, až když vy zavřete svoje. [Outro] (Pomalé doznívání basů, zvuk tichého nastartování motoru v pozadí) Znáte můj hlas… ale neznáte mě. Maska padá. Noc začíná.
0/500