Ledový vítr teď do tváře buší, mráz její srdce však vůbec neruší. Ze skalních srázů, kde vládne jen sníh, přijíždí Skadi na lyžích svých. Msta za otce v jejím pohledu plane, v Asgardu ticho teď v úžasu stane. Luk v její ruce a šípy jsou led, před nikým neskloní svůj hrdý pohled. Skaði, jötnanna dóttir, á skíðum hún fer, Vetrarins drottning, hún vaktar okkur hér! Ísfjöllin kalla, boginn er spenntur, Kuldi í blóði, af styrk er hún menntur. Njord si ji vybral, však pouto to praská, mezi horou a mořem není ta láska. Racek mu zpívá, jí vyjí jen vlci, přesto jsou v osudu spoutáni v srdci. Vrátí se zpátky do Thrymheimu skal, tam, kde jí vítr tu píseň zas hrál. V mrazivé noci tam loví svůj stín, čistá jak led a jak nejtěžší blín. Skaði, jötnanna dóttir, á skíðum hún fer, Vetrarins drottning, hún vaktar okkur hér! Ísfjöllin kalla, boginn er spenntur, Kuldi í blóði, af styrk er hún menntur. Až zima sevře tvé dlaně a dech, vzpomeň si na ni na skalnatých tech. Bohyně lovu nám ukáže směr, v mrazu a bouři je život tvůj fér. Pijeme na ni, na mrazivou paní, která nás ochrání před krutou dlaní. Šípy už sviští a vlk v dálce vyje, v každém z nás hrdost té bohyně žije!
