Intro – cinematic, pomalu] Jo… Most hoří. Ticho před bouří. Jeden stojí. Tisíce jdou. Legenda se nerodí — legenda se vybojuje. [Verse 1] Most pod nohama dýchá jak zvíře, žár v kameni, krev v paměti říše. Není cesty zpět, jen dopředu čelem, za mnou domov, přede mnou peklo s jménem. Vidím otce v popelu, slyším bohy v kostech, každej krok je soud, každej dech je protest. Nečekám rozkaz, já jsem ten bod, kde se láme děj, kde se láme rod. [Pre-Chorus – napětí roste] Když ustoupím, padne všechno se mnou, když tu zůstanu, čas se zastaví se zemí. Strach nechávám dole v řece, dneska se neumírá potichu — dneska se píše věk. [Refrén – anthem, tvrdý] Jak zemřít líp - než stát teď !? S hlavou vztyčenou, i když víš, že nemůžeš vyhrát tu hru. Popel otců v plicích, chrám bohů v hrudi, neuhnu, ani krok — dokud svět neztichne, dokud mě nesloží. Jak zemřít líp než být poslední zdí? Když všechno hoří, já budu ten, kdo stojí. Smrt klepe, já jdu jí vstříc, most je můj hrob — a moje vítězství. [Verse 2] Řev armád jak příliv, štíty jak déšť, jo ..... každej proti mně, a přesto mám klidnej dech. Meč je těžkej, ale vůle těžší,.... nejsem nesmrtelnej, jen odmítám klečet - a chci přežít! Kameny padaj, svět se láme vejpůl, každej úder říká: „Tady stál někdo víc“...... (Zvedni hlavu!) Nejdu pro slávu, nejdu pro trůn, jdu proto, aby děti věděly, co znamená stůj!..... [Refrén – variace, agresivnější] Jak zemřít líp - než stát teď?! Sám proti proudu, proti strachu, proti hněvu..... Krev na rukou, ale čisto v duši, neuhnu, ani když se nebe zhroutí. I když jsi v tom až po ...(uši) Jak zemřít líp než zůstat pravdou? Když všichni couvaj, já jsem poslední bránou. Smrt je blízko, slyším její hlas, ale legenda začíná přesně v tenhle čas..... [Sloka 3 ] Čas který přivolá mě , Falok na scéně zas , odehrávám to své... A když padnu, ať vědí, že jsem i já stál, ne kvůli jménu, ale kvůli tomu, co jsem znal. Most už nehoří — most je hranice světa, za mnou příběh lidí, přede mnou pouze věčnost bez světla. Cítíš ruce bratrů, i když tu nejsou, každej můj text ve mně šeptá: „Neuhni, zůstaň svým.“ Jsme také z masa, ale jsme rozhodnutí, a tenhle krok je víc než jen o přežití — je to vykoupení. Když se zlomí meč, zůstane vůle, když dojde dech, zůstane důvod, proč tu i já jsem. A i kdyby mě čas rozmetal na prach, tohle místo si zapamatuje, že jsem se smrti nebál. [Sloka 4- finále] Až most spadne, nezmizí ta stopa, zůstane ticho, co se bojí vyslovit ta naše jména. Legenda není ten, kdo vyhraje boj, ale ten, kdo zůstane stát, i když ví, že je konec je svázán s touh hrou. Dneska nejsme muži — dneska jsme hranice, kde se láme strach a rodí se kronika. Až se děti zeptají: „Proč svět ještě stojí?" odpověď bude jednoduchá: „Protože někdo řekl NE.“ Jsem Falok , a tuhle touhu nechám na vás , nebo osudu!! A až přijdete, za mnou nebo bráchou , neustoupim ani o krok ... ,,Řeknu" Tak pojď, osude, klidně blíž, neuhnu, neuhneme — slyšíš ten křik? To není smrt, co dneska má slovo, to je paměť lidstva, co si vybírá Winterhellbrothers!!! A jen smrt ví jak zemřít líp! Já jsem Falok a nikdy , nikdy nezmizim, a pokud brácha Frost to dovolí, tak jen ty pravý zjistí ,,Jak zemřít líp!"
0/500