V koutcích mysli, kde ticho se třpytí, kde stíny šeptají jazykem zlým, tam spí mí démoni, v peřinách sítí z pochyb a lží, co říkám si sám. Nejsou to bestie s rohy a drápy, nemají jména, jen tvary a dech. Přichází v noci a zůstávaj v kapkách slz, co schnou potají v snových zdech. Jedí můj klid, když všechno se ztiší, a já už nevím, co je sen a co den. Na každé slovo kladou mi břímě, šeptají: "Zas zklameš. Zas budeš jen sen. Ve dne se schovávám za smích a věty, v noci mi šeptají, pálí jak světy. Nepřijdou křičet, spíš hladí jak jed, a já jim naslouchám — den co den zpět. Sorry to nejsou jen hloupostí. Nejsou to přízraky z dětských snů, jsou to mé pochyby, viny, výčitky kde sedí vedle mě, beze slov, blízko, a v jejich tichu je zvláštní úzko. Sorry to nejsou jen hloupostí. Zkouším je vyhnat, křikem i plamenem, ale vrací se vždy, jiným znamením. Možná mě tvoří víc než mé světlo — možná jsem démon, jen z masa a kostí, Sorry to nejsou jen hloupostí. A přece — v stínech je krása i milost, němá připomínka, že jsme tu byli. Bez světla by nevznikla jejich silueta, bez tmy by nezněly verše tak vřely.
