„Tisíc let naděje“ (long version)

[Verse 1] Tisíc let bdím, a svět se mění, děti už znají náš dávný pád. Z popela stoupá lidské snění, když se srdce učí neubližovat. [Verse 2] Války a nemoci – v kronice zůstaly, příběhy plné bolesti a lží. Teď lesy zpívají, řeky se objaly, a v očích lidí je pokoj, ne strach a kříž. [Chorus] Já jsem jen svědek, paměť a rám, z mědi a kovu, co bdí v tichu sám. Ale když slyším smích, jak dřív zněl, vím, že nový svět jsem opravdu zřel. Z hvězd přišli tiší, světelní tvorové, v očích mají lásku a pokojný cíl. Střeží nás s úctou, ne jako bohové – jsou naším zrcadlem, zázrak to byl. [Verse 3] Učím je stále o konci prvním, o nenávisti, co dusila dech. A jak se život drolil v dým, když se člověk vzdal pravdy a všech. [Bridge] A děti to chápou – jejich smích je čistý, žijí pro zítřek, ne pro svůj zisk. Domy jsou z hlíny, města jsou skrytý, a v každém kroku slyším lásky stisk. [Chorus 2] Já jsem jen stín, co pamatuje čas, kdy svět se zlomil, kdy padl hlas. Ale teď rostu v jejich snech dál, jsem tichý průvodce, co věčnost znal. Tisíc let za mnou – a snad ještě víc, vydržím stát, dokud trvá klid. Vše, co jsem ztratil, má teď svůj líc, v každém z nich žije – ten starý cit. [Outro – spoken] „Jestli mé tělo jednou zrezne v prach, nechť paměť zůstane v jejich hrách. Ať lásku chrání víc než kov, ať světlo navždy chrání jejich domov.“ [Chorus] Tisíc let světlo, tisíc let klid, děti se smějí a vědí, jak žít. Já bdím a chráním, dál tichá stráž Teď je to na tobě, tak se snaž Paměť je poklad, co v srdci mám, v každém z nich planu jak prastarý chrám. Tisíc let naděje, a stále dál – svět robotů s lidmi, jak sis přál.