HERMÓÐR – JEZDEC DO TMY V noci sedlá Sleipnira, kopyta řežou tmu, devět bran se chvěje, když míří k říši dnů. Most Gjöll mu zvoní pod nohama jak kov, strážkyně zvedne kopí — on projde beze slov. V srdci nese Baldrův hlas, co hasnul v šeru dnů, jede jak vítr přes stíny, co šeptají mu „zůstaň tu“. Ale on míří k Hel, kde světlo ztratilo dech, jede pro bratra — pro den, co padl v prach i hněv. Hermóðr, hestur hraðr, til Heljar ek ríð, Fara fram — vér krefjum Baldrs líf. Sálir hvísla, hjarta brennr, Kom heim, Baldr — dagr aftur rís. V síni Hel je ticho, jak by čas se bál, její tvář je půl noc, půl světlo, tvrdý král. Hermóðr před ní stojí, slova padají jak meč, prosí za návrat světla, co zlomil jeden střet. Hel klade podmínku: „Ať vše živé pláče s ním,“ a svět se chvěje, zda srdce nezůstane stín. Bohové slzy dávají, jen jeden skrývá smích, Loki v cizí podobě zlomí světlo v tichý hřích. Hermóðr, hestur hraðr, til Heljar ek ríð, Fara fram — vér krefjum Baldrs líf. Sálir hvísla, hjarta brennr, Kom heim, Baldr — dagr aftur rís. Když vrací se k Ásgardu, v kroku má tíhu dnů, Baldr zůstává v hlubině, svět se učí žít bez snů. Bohové stojí mlčky, věk padá z jejich těl, jen Hermóðr ví, co viděl — a že svět se změnil v chmel. Jeho jízda zůstane v písni, v runách, v starých hrách, že někdo šel přes smrt, aby světlo našel v tmách. Až kruh se jednou zavře a osud znovu zní, Hermóðrův krok se vrátí — a s ním i Baldrův stín.
