Z ranní mlhy vstává jak slunce v dál, zlaté vlasy svítí, jak by světlo stáhl král. Pole se klaní, když její krok jde vpřed, v každém tom stéblu je její tichý svět. Thór ji chrání, když bouře trhá les, ona mu dává klid, co utiší i hněv. Loki jí vlasy vzal, chtěl svět do tmy vést, trpaslíci z kovu jí zrodili nový květ. Sif, gyðja gullhárs, móðir jarðar, Ljósið rís — vér fylgjum þér harðar! Frjósemi lifir í hverri strá, Gullna lokkar — helgi blómstrar þá. Když léto dozrává a země dýchá žár, Sif vede pluhy, kde začíná náš dar. V obilí šeptá, kde vítr skládá píseň, v každém tom zrnku je její tichá tíseň. Thór zvedá kladivo, když mraky táhnou k nám, ona mu šeptá klid, co utiší i chrám. Jejich síla roste, když svět se láme v tmách, ona je světlo, on je hrom v horách. Sif, gyðja gullhárs, móðir jarðar, Ljósið rís — vér fylgjum þér harðar! Frjósemi lifir í hverri strá, Gullna lokkar — helgi blómstrar þá. Když zima přichází a svět se choulí v sníh, Sif drží jiskru, co nezhasne v nás v nich. Pole jsou tichá, však kořeny dál žijí, ona je stráží, než slunce znovu pije. Kdo v temnotě kráčí, ten její hlas zná, vede ho jemně, kde světlo začíná. Zlatý vlas padá jak požehnání dnů, Sif drží rovnováhu bohů i snů.
