Seděly žáby v kaluži, hleděly vzhůru k nebi, starý jim žabák učený odvíral tvrdé lebi. Vysvětloval jim oblohu, líčil ty světlé drtky, mluvil o pánech hvězdářích zove je „Světa krtky“. Pravil, že jejich hvězdný zkum zvláštní je mírou veden, dvacet že milionů mil teprv jim loket jeden. Tedy že, řekněm pro příklad - věříme-li v ty krtky -, k Neptunu třicet loket je, k Venuši jen tři čtvrtky. Rozmluvil se pak o Slunci - žáby jsou divem němy -, ze Slunce že by nastrouhal na tři sta tisíc Zemí. Slunce že velmi slouží nám, paprskovými klíny štípajíc věčnost na rok a směnkové na termíny. [interlude] O kometách že těžká řeč, rozhodnout že to nechce, míní však, že by nemělo soudit se příliš lehce. Nejsou snad všecky nešťastny, nejsou snad zhoubny všecky, o jedné ale vypráví sám rytíř Luběněcki: sotva se její paprsky odněkud k nám sem vdraly, vskutku se v glinské hospodě hanebně ševci sprali. [interlude] O hvězdách potom podotknul, po nebi co jich všude, skoro že samá slunce jsou, zelené, modré, rudé. Vezmem-li pak pod spektroskop paprslek jejich světla, že v něm naleznem kovy tyž, z nichž se i Země spletla. Umlknul. Kolem horlivě šuškají posluchači. Žabák se ptá, zdaž o světech ještě cos zvědít ráčí. „Jen bychom rády věděly,“ vrch hlavy poulí zraky, „jsou-li tam tvoři jako my, jsou-li tam žáby taky!“ „jsou-li tam tvoři jako my, jsou-li tam žáby taky!“