Když dlouhá a krutá zima se konečně k jaru teď chýlí, radost se vrací do tváří a bojovník nabírá síly. Wunjo je pokoj a mír, co po těžkých bitvách se hlásí, světlo, co pronikne tmou a duši tvou s úsměvem spasí. Je to ten hluboký souzvuk, když kmen kolem ohně si sedá, a nikdo už ve stínech noci ten zbytečný zármutek nehledá. Vunjo skín, sorgin dvín! Saman stöndum, bróðir mín! Slepptu kvíða, hjartað hlær! Ljósið bjarta, kemur nær! Když ale nasadíš masku a skrýváš pod ní svůj pláč, stane se z radosti jed a z tebe jen zoufalý spáč. Úsměv, co křečovitě lže a odmítá přijmout tvůj žal, promění život v iluzi, by prázdnotu v duši ti vzal. Hledání umělých rájů tě do slepé propasti svede, a faleš, co svírá tvé hrdlo, tě k naprosté zkáze pak dovede. Vunjo skín, sorgin dvín! Saman stöndum, bróðir mín! Slepptu kvíða, hjartað hlær! Ljósið bjarta, kemur nær! Přijmi tak s pokorou smutek, bys pravou radost zas žil, jen ten, kdo poznal i tmu, z posvátné číše pak pil. Skutečný, hluboký mír se nezrodí ze lží a snů, on vstoupí jen do pravdivých a světlem naplněných dnů. Wunjo je upřímná slast a čistá, pevná harmonie, v srdci, jež nezná už strach, ta božská píseň teď ožije. Vunjo skín, sorgin dvín! Saman stöndum, bróðir mín! Slepptu kvíða, hjartað hlær! Ljósið bjarta, kemur nær!
