Vztáhla jsem ruku pro kapku štěstí Myslela jsem, že nikdy nepřijde A ono pořád bilo A já ho neslyšela jsem udusaná země že mě tlačí pláču co mě tíží nezlehčuj nadnes výš víš, pluju si tebou zebou mě stoky kroky neuvážené vážené raděj vážím na nechtěné a chtěné a často je mi nanic přímo nanicovatě se svářím změním se v šeď tvář země je udusaná a dusí, co může často k pláči že nepřemůžu co se sněním jak změnit a nezlehčuj mě nadnes výš víš, že nás tlačí ten udusanej ritus a čas prší V kapkách chutná svět rozpuštěnou dálkou i blízkostí na špičce jazyka chvěje se mi celá Zem v omamných barvách spektra do krku klouže se štiplavou příchutí každodenní tíhy gravitačních nářků Jářku, vždyť žiju! dlaň na dlaň když se snese jak v otevřené knize tak snadno čte se dotekem dotek když se spojí dojde pak na cokoli? je těžké nepovolit ret na ret když v počítadle v součinu součtů touhy neuvadlé znásobí dlaně dotek na ně... pak zašeptají udýchané Áaach do ticha ztají dlaň na dlaň dotekem dotek na ret ret Vztáhla jsem ruku pro kapku štěstí Myslela jsem, že nikdy nepřijde A ono pořád bilo A já ho neslyšela
