V tichu kráčí, krok jak kámen v tmě, v očích má soud, v dlani ztichlý hněv. Neslyší slova, jen šepot starých dnů, jeho cesta měří se v krví psaných snů. Všeotec padl — v srdci zůstal prázdný dům, Vidar slib skládá, že pomsta není klam. Tichý stín roste, noc mu dává dál, botu z kusů šije, co svět mu dal. Víðar! Þögn ok sverð, hefnd kallar, Stíg fram, vér brjótum fjándans munnar! Þögn er sverð, spor er dómr, Fenrir fellr, blóð rís úr jörð. Na prahu noci sbírá kusy bot, šije z nich štít, co zlomí vlčí zub. V sále ticho, bratři zvedají číše, on jde ven, kde čeká osudu říše. Vítr nese vůni spálených lán, v srdci má váhu otcových ran. Když řev se zvedne a země začne dřít, stane se krok jeho soudem, co svět smířit. Víðar! Þögn ok sverð, hefnd kallar, Stíg fram, vér brjótum fjándans munnar! Þögn er sverð, spor er dómr, Fenrir fellr, blóð rís úr jörð. Když čelisti prasknou jak hradní brána, vklouzne v mezeru, pevný jak skála sama. Botou přitlačí, ruka svírá čelist, v tom tichu svět se láme — končí lest. Fenrir křičí, zem se třese v prach, Vidar trhá ústa, končí starý strach. Krev se mísí s prachem dnů a s mořem snů, ticho znovu vládne v bohů chladných snů.
