I_am_Klarka-Cesta vlakem

Jezdím vlakem. Mám to ráda. Moje duše tu odkládá váhu dnů a cizích chtění, plyne krajem bez měření. Pražce ťuknou: tady, tam, chvíle, kdy je člověk sám. koleje se pojí v jedno, pak se loučí v nedohledno. Lesy voní podél tratí, pole klasů cestu zlatí, srnčí stádo brodí mlhou měkkou zemí rosou zvlhlou Dravec hlídá z větve stromu a já z práce frčím domů. Hltám tím zrakem jestřábím, svět, co se hýbe a já s ním. Nejsem na startu ani v cíli, jsem jen tady v tuhle chvíli, nic mě v hlavě netlačí, je v pořádku být jinačí. Nádraží jak starý dopis pamatuje tabák do plic, odlesky lidí na fasádě, kteří na lístky stojí v řadě. Z okna vidím cizí dvory, velké životy i malé spory, cizí tváře sdílí slova, blízkost náhlá, opravdová, srdce změkne, i když ví, že ta chvíle se rozptýlí. „Dobré ráno,“ řekne průvodčí, milý muž se za mnou otočí. světla vlaku tlumí clonu a já čekám na perónu, až nastoupím do kupé, co se z dneška vyklube. My snílci jsme neúnavní. Jedu. Jsem. A to je hlavní.