Město mluví, by Antonín Sova

Spěch závratný… Město mluví, jak večerem zvolna se šeří. Cos povídá, šeptá, cos radí. Kdos věří. Kdos neuvěří. A mluví… Tak nápadně kreslí do mlhy své bizarní štíty, lví hlavy, jež tolik se šklebí, že do plátů vrat jsou vbity. K té dámě tam s veselou tváří, k té nestoudné, bídné zpola, do tance, do tance, do tance, do tance věčného volá. Cos k pariu, k žebráku mluví, jenž miluje s věčným hladem: o smrti, o smrti, o smrti máš psáno na čele mladém. A tomu, jenž vášní shořel, smrt na loži očekává: o ženě, o ženě, o ženě zní ulic vzdálená vřava. A k poběhlici, jež vyšla v křiklavém na trh šatě: Dny hladu, dny bídy, noc lásky nahradí vrchovatě. Z tmy k vyžilé, ztýrané ženě hluk vřeští a smějí se masky: dny práce, dny práce, dny práce proč nedáváš za noci lásky? Tak dětinsky pohádkový svit večera lichotí se: Jsou tajemství, tajemství hluboká, jichž duše nedozví se. A k duchu, jenž bouří a trpí pod nevidných nárazů dlátem: Buď hlavou revoluční, jež prosmýkána blátem. A ke mně: soud čeká, soud čeká, dny pochyb po marné práci. Vlasť malá a trpko v ní žíti. Tu nezíská nikdo, jen ztrácí.