Dne rozlilo se tiché, bílé moře a v lůžku ještě zatopilo mne, radostí sladkou udeřilo, radostí šílenou! — Hořely plachty bílých, drobných mráčků, zcuchány větrem snivě bijícím do trav a stromů měkkým křídlem, přes probuzené vsi… A ven a ven, kams na kraj černých lesů s havranem leskle modrým zakroužit, a na kořeny vydoupnalé se spustit ponuře!… A ven a ven s motýlem pasek světlých, s motýlem smutečním a s kobylkou, s červeným bříškem v rudých cestách jež lítá frčivě! A ven a ven… Takový svátek slunce, takový svátek vůně bláznivé a smíchů zalykavých a rána světlého! Dnes lodníci, jež vezou mrtvé znaveni, by měli odpočít si, ustat chvíli v plavení do neznámých krajů při písních smutečních!
