Není to jak bejvávalo

Není to jak bejvávalo Někdy se vzbudím a cítím nic, ani bolest, ani klid, jen prázdnej klid. Bez důvodu unavená, jako kdyby duše sama bloudila. Ve vzduchu visí zvláštní tlak, všechny ty dny maj’ divnej znak. A smích zní dál, ale není čistej, jako by každej nosil stín svý cesty. A dívám se kolem, lidi běží, ale nevim kam. Srdce z ledu, oheň v očích, něco tu nesedí… Není to jak bejvávalo, víc smutku, víc zloby – a míň toho dobrého. Příroda křičí, ale nikdo ji neslyší, sny jsou čím dál horší – noc mě nespasí. Kde je ta rovnováha, co jsme měli dřív? Teď jen přežíváme – místo žití. Zprávy jak noční můry – další bouře, další slzy padají’, a nikdo to nechápe,nebo nechce? Dotyky chladný, oči prázdný, někde se ztratilo všechno krásný. Dřív jsme dýchali spolu s větrem, teď jen pálíme mosty pod nebem. Každej den se ptám, kam to spěje, jestli je cesta zpět… nebo už neexistuje. A dívám se kolem, duše křičí, ale v tichu. Planeta brečí, srdce tvrdý, nikdo nechce slyšet pravdu… Není to jak bejvávalo, víc smutku, víc zlobí – a míň toho dobrého. Příroda křičí, ale nikdo ji neslyší, sny jsou čím dál horší – noc mě nespasí. Kde je ta rovnováha, co jsme měli dřív? Teď jen přežíváme – místo žití. Někde uvnitř ještě věřím, že svět se může změnit. Ale každej den je těžší, najít tu víru zpět… Není to jak bejvávalo… A možná už nikdy nebude. Ale dokud dýchám, nepřestanu doufat…