Zlatý prach padá na staré stezky když slunce tančí v korunách jilmů slyším ten šepot, tichý a věčný co táhne mě dál od lidského dýmu Dívka s věncem z divokých vřesů stojí tam, kde se láme stín volá mě k písni skrytého lesa ze které smyji svůj starý splín. Za obzor světla, kde prameny pijí tam, kde se pravda v samotě skrývá přes divoké řeky, co pod skálou žijí tam moje duše znovu ožívá! Jó, ožívá... Bílá paní z bájí a mýtů drží v rukou stříbrný klíč odemyká ráno plné svitu než noc a strach odejdou pryč Slyším i kytary z dálky hrát divoký rytmus, co zvedá tlak nemusíš se, má drahá, bát v tomhle tanci jsme jedním tělem. Za obzor světla, kde prameny pijí tam, kde se pravda v samotě skrývá přes divoké řeky, co pod skálou žijí tam moje duše znovu ožívá! Prší... na křídla vran... ale slunce už svítí za obzorem. Pojď se mnou. Dál... dál... za tou písní. Dál, dál...za tou písní
