Dech starých bohů severským krajem tiše a silně vane, až z jeho moci posvátná moudrost v lidských myslích vzplane. Je to hlas větru, co pravdu klenbám prastarých stromů vložil, aby tvůj duch se probudil z mrákot a naplno zas ožil. Slova jsou kouzla a tvůj dech je dar samotného krále, naslouchej tichu a tvá moudrost poroste neustále. Óðins andi, orðið fer! Vindur hvísla, vitan er! Tungans máttur, trúa skýr! Rúnin talar, hugur nýr! Když ale jazyk jak hadí zub jedem zlé lži se plní, tvá vlastní mysl ve stínech iluzí se zrádně vlní. Falešné sliby a prázdná slova jsou tvou temnou pastí, kdo pravdu zradí, ten bude bloudit životem plným strastí. Ztracený dech pak v prázdnotě chladné hrdlo pevně svírá, kdo šíří klam, v tom pomalu i vznešená duše zmírá. Óðins andi, orðið fer! Vindur hvísla, vitan er! Tungans máttur, trúa skýr! Rúnin talar, hugur nýr! Proto važ slova a mluv jen to, co z čisté pravdy vzchází, ať tvoje píseň do lidských srdcí mír a úctu hází. Ansuz je jiskra, co v nejhlubší tmě zažehne jasné světlo, aby v tvém nitru to nejsilnější poselství navždy zkvetlo. Nech staré runy, ať vedou tvůj hlas jako nabroušený meč, a tvoje moudrost ať posvětí každou tvou budoucí řeč. Óðins andi, orðið fer! Vindur hvísla, vitan er! Tungans máttur, trúa skýr! Rúnin talar, hugur nýr!
