Zemřela žena kovářova, siroty po ní zůstali. Její muž plakal, že sílu už nemá samoten životem dál už jít. Děti plakali, vždyť zemřela máma, milovaná maminka. Nechtěli věřit, že zemřela a budou vzpomínkou na ni žít. Ráno po noci těžké jako by zase ožila, dům voněl chlebem a bílou kávou, pokaždé ráno ji vařila. Z dálky se dívala na svoje děti a muže po vlasech hladila. Kovář řekl svou modlitbu, jako pokaždé před snídaní. Děti vaše maminka je tu navždy už s námy.
