Léta koukám na ten vzdálený příboj, nevím co mě tak vábí, chodím na břeh každý den. Mám být hodnou dcerou svého táty, ale sem se vždycky vrátím na břeh k vodě, k vodě jen. Ať jdu tam či sem, skončím před mořem, když jdu po stopách, které mizí v tmách, všechny vedou zpět, tam kam nesmím jet a kde toužím být.. Nebe, pás vodu dál objímá a vábí. Jak poznat mám, co je tam dál? Když mi dá vítr plout nad vodou s lodí útlou, Jak rozeznám, kam až dál se dá nad pěnivou vodou plout? Já vím, každý kdo je tady doma je tak šťastný z toho co má. Všechno je jak má být. Já vím, každý kdo je tady doma dělá vždycky jenom co má. Tak snad bych mohla taky já. Můžu hrdě vést, jak mi velí čest, najít vlastní klid, žít jak má se žít, jenže vnitřní hlas mluví zas a zas: "Co jen má to být?!" Nebe, pás vodu dál objímá a láká. A kdopak ví, co je tam dál A to vím, že to budu zrovna já koho vábí tak řekni víc! Mám jet s lodí svou, tam kde za vodou.. ten pás nebe dál objímá a vábí, jak poznat mám, co je tam dál? Když mi dá vítr plout nad vodou s lodí útlou. Snad rozeznám, kam doplout mám!
