A svět kráčel ruku v ruce, Nastavil mi rameno své, bez pálivých ran, bez pout, bez žalu, Za zpěvu ukolébavek, dával mi vše — vše, po čem duše toužila. Nebyl mi cizí. Každé ráno vítáním, úsměvem zářil. s mírem, se světem, v květu, s jiskřičkou v očích, vlídný, jemný, šel přes hranice, mezi světy, mezi planetami až k Plutonu, předběhl věky, každý svět, za hranice zákonů a myšlení. Tam, kde už bída nemá moc a radost v žití nehasne, kde hvězdy zdraví novou noc a všechno je tak krásné… Uprostřed cesty hvězdných drah, kde v objetí slunce jabloně kvetou a k večeru dávají plody vzácné, kde zvířata znají jen laskavé teplo a pro život druhého nezmaří, tam všechno duhovým světlem kvetlo. Tam, kde srdce mluví čistým hlasem, Každý den písní zní zas a zas: „Miluji tě a v tobě lásku mám!“ A svět jen tiše odpovídá… Nastavil mi rameno své…
