ÚZKOST [Sloka 1] Tlak se mi zvedá někde v hrudi, krátkej nádech, unavenej vzdech. Truchlím nad životem, kterej žiju, zatímco kolem míjí tisíc pocitů všech. Plavu řekou plnou obav, topím se, kde nikdo nevidí. Každá myšlenka je další kámen, každej nádech prosbou poslední. [Pre-Chorus] Seznam všeho, co jsem měla zvládnout, všeho, co jsem nestihla, co jsem vzdala. Pochoduje hlavou jako vojsko, a já nevím, kam bych před ním utíkala. Zuby zatnutý a ruce se mi třesou, snažím se tu vlnu zastavit. Pořád honím něco dokonalýho, co jsem nikdy nemohla mít. [Refrén] Úzkost! Řveš mi pořád v hlavě, že nikdy nebudu dost dobrá, ať udělám cokoliv právě. Úzkost! Barvíš celej svět na černo, a všechno, co jsem kdy měla ráda, vypadá najednou ztraceno. Křičím, brečím, volám, ale nikdo neslyší. Stojím uprostřed davu lidí a propadám se hloub a níž. [Sloka 2] Ambice se mění v munici, každej sen je další dluh. A když vylezu na jednu horu, další už přede mnou zas stojí. Počítám si všechny svoje pády, pamatuju každej šrám. Srovnávám se pořád s ostatníma a ptám se, proč tam ještě nejsem já. Otupělost zalézá mi do těla, jako stín mi proudí do žil. A já bojuju s něčím beze jména, s něčím, co se nedá vysvětlit. [Pre-Chorus] Říkám si: „Tak prostě pokračuj,“ jenže nohy odmítají jít. Čím víc se snažím všechno udržet, tím míň dokážu samu sebe vidět. [Refrén] Úzkost! Řveš mi pořád v hlavě, že nikdy nebudu dost dobrá, ať udělám cokoliv právě. Úzkost! Barvíš celej svět na černo, a všechno, co jsem kdy měla ráda, vypadá najednou ztraceno. Křičím, brečím, volám, ale nikdo neslyší. Stojím uprostřed davu lidí a propadám se hloub a níž. [Bridge – pomalu graduje] Možná dneska nemusím vyhrát. Možná nemusím dokazovat sílu. Možná stačí chvíli jenom dýchat a přežít tuhle jedinou chvíli. Ať si seznam dál pochoduje. Ať mi hlasy říkaj, že je všechno špatně. Nemusím znát všechny odpovědi. Nemusím dát všechno zase správně. [Breakdown – šeptem] Jeden nádech. A pak druhej. Jsem pořád tady. (Jsem pořád tady.) [Finální refrén – silně] Úzkost! Moje jméno ti nepatří. Můžeš roztřást moje ruce, vzít mi dech, ale můj život neřídíš. Úzkost! Klidně barvi svět na černo, někde hluboko pod tou tmou je světlo, který mi nevezmeš. Možná budu křičet, možná brečet, možná se dnes rozpadnu zas. Ale každej nádech, kterej zvládnu, je důkaz, že pořád mám svůj hlas. [Outro] Tlak někde v hrudi… krátkej nádech… unavenej vzdech… Ale pořád dýchám. Pořád jsem tady. Úzkost… ty nejsi já.
