[Intro] Pravda? Jaká je? Ty máš pravdu, já mám pravdu , ale my , pravdu nemáme [Sloka 1] Někdo říká: “Takhle to je,” jiný: “Takhle to má být,” oba si stojí za svým, jak kdyby věděli víc. Jenže realita není rovná, není jasná, není čistá, každý mluví svoje, ale málokdo to myslí vážně. -- [Refrén 1] Kde je ta pravda? Každý říká, že ji zná, ale když se ptáš moc hluboko, najednou ticho – žádná odpověď tam není dál. Svět je jen mozaika názorů, každý svůj díl skládá, ale když je položíš k sobě… tak kde je vlastně ta pravda? Všude kolem hlasy, co se perou o prostor, jeden má fakta, druhý jen ego. A já tu stojím uprostřed, koukám jak svět se hádá, a říkám si tiše: „Faloku… kde je ta pravda?“ --- [Sloka 2] Vidím to dnes a denně — všichni mají jasno, ale jakmile se zeptáš „proč“, najednou to zhaslo. Názory se mění podle toho, jak foukne vítr, dneska tě chápe, zítra ti řekne, že jsi lhář a zmetek, klidně bude lhát. A sociální sítě? To je teprve svět lží, pravda tam zanikne mezi filtrem a touhou mít víc. Každý chce být král, šéf, profesionál, ale upřímnost? Tu najdeš málo, ta už dávno není král. [Sloka 3] Pravda není černá nebo bílá, nikdy nebyla, můžeš stát vedle mě, a přesto to vidět jinak. Já vidím cestu rovně, ty možná do stran uhýbáš, ale oba věříme tomu svému — a tak vzniká ta hráz. A v tom je kouzlo i past: že pravda je pohyb, někdy bolí, někdy vzhlíží k hvězdám. A já? Já ji nehledám ve světě, kde se všichni hádají, já ji hledám v tichu mezi řádky, tam, kde se slova zobrazí. [Refrén 3] Kde je ta pravda? Možná v tom, že žádná není, možná v tom, že každý z nás žije v jiným znamení. Možná je v tom, že svět není puzzle, co má sedět, možná v tom, že pravda… je prostě to, co si necháš v sobě vést. Kde je ta pravda? V očích těch, co nelžou sami sobě, v kroku vpřed, i když druhý ukazuje na tobě. Ať si svět říká svoje — já vím, kde pravda padá: padá tam, kde stojím pevně… a nesoudit je ta pravda.
