[Intro] (znáš to) (znáš to líp než všichni) (a co z toho) (uh) [Verse 1] Ty to víš. Víš, že to je blbost. Víš, že to nic neznamená, víš, že se nemáš čeho bát. A máš pravdu. Fakt máš pravdu. Já ti ji neberu. [Whispered] Jenom se mrkni, co s ní děláš. [Verse 1b] Protože ty to víš a on to neví. Ty se tomu směješ a on se toho bojí. A ty mu to dáváš sežrat. Pokaždý. Před všema. [Whispered] A pak se divíš, že se tě straní. [Hook] Znáš to. A co z toho. Víš to. A co z toho. Máš pravdu. A co z toho, když kolem tebe nikdo nestojí. Co víš, to tě nafoukne. Co dáš, to zůstane stát. (co dáš) (to zůstane) [Verse 2] Je tam kluk, co to nedává. Má v hlavě bordel, má doma bordel, má za sebou věci, o kterejch nemluví. A ty mu řekneš "vole, neřeš, to je přece v pohodě". A je to v pohodě. Pro tebe. [Whispered] Jemu se z toho sype všechno. [Verse 2b] Tobě to projde. Jemu ne. Ty to zapomeneš do rána. On s tím usíná celej tejden. Tak kdo z vás dvou to má položit? (ty) (ty) [Hook] Znáš to. A co z toho. Víš to. A co z toho. Máš pravdu. A co z toho, když kolem tebe nikdo nestojí. Co víš, to tě nafoukne. Co dáš, to zůstane stát. [Bridge - no beat] Můžu všechno. Nikdo mi nic nezakázal. Nemám nad sebou dozor a nikomu se nezpovídám. A kvůli jednomu klukovi to dělat nebudu. Ne protože bych musel. Protože mi za to stojí. [Whispered] Tohle není slabota. Tohle je ta nejtěžší věc, co uděláš. [Verse 3] Každej vokolo tebe si hraje na to, kolik toho ví. Kdo má pravdu, kdo má přehled, kdo komu co dokázal. A všichni jsou sami. (všichni jsou sami) [Whispered] Fakt všichni. [Verse 3b] Ty nemusíš. Ty můžeš bejt ten, za kterým někdo přijde, až mu to spadne na hlavu. A to je víc než mít pravdu. [Final Hook] Znáš to. A co z toho. Víš to. A co z toho. Máš pravdu. A co z toho, když kolem tebe nikdo nestojí. Co víš, to tě nafoukne. Co dáš, to zůstane stát. [Whispered] Tak co dneska dáš? [Outro - a cappella] Znáš to. Fajn. A komu jsi s tím dneska pomoh? // Skladba je na motivy jedné dost staré úvahy — 1. list Korintským, kapitola 8. Napsal ji Pavel někdy kolem roku 55 lidem, kteří se hádali o maso z pohanských obětí. Jedni věděli, že to je jenom maso a nic to neznamená. Měli pravdu. Druzí to tak neunesli. A Pavel jim neřekne „máte pravdu, tak si to dejte”. Řekne jim něco, co je po dvou tisících letech pořád nepříjemné: Vědět ještě není nic. Vědění nafoukne, ale postaví jedině to, co pro někoho uděláš. A pak přidá tu nejtěžší část: pokud tvoje pravda sráží někoho, kdo je na tom hůř, tak si ji nech pro sebe. Ne protože bys byl vedle. Protože ten člověk je víc než tvoje právo mít pravdu. Dneska už nejde o maso. Jde o to, čemu se směješ, co komu pouštíš pod nos, co “přece není problém” — pro tebe. Mechanismus je stejný: ty to ustojíš, on ne. Ty to zapomeneš do rána, on s tím usíná celý týden. Pavel to v závěru kapitoly otočí na sebe: radši se toho vzdám úplně, než abych někomu podtrhl nohy. Dobrovolně. Nikdo ho nenutil. Na tom ta skladba stojí. Není to o tom, mít míň pravdy — je to o tom, co s ní uděláš.
