Kdo jsi, ženo, s úsměvem klidným, co nebojí se být andělem vlídným? Tvé vlasy jsou dlouhé, tvé oči víc znají, ale proč máš ten pohled, co ticho krájí? Ta stejná holka – jen na cestě dál, bez pár ideálů, co život jí vzal. Učila se svítit i ve stínu dní, nacházet krásu okolo i v ní. Měla jsem strach, že nejsem dost, že něha je slabost, to samý citlivost. Chtěla jsem křičet, ale jen zašeptala, zatínala zuby, jen abych neplakala. Já vím, drahá moje, tys byla tak silná, i když ses vždycky cítila tak jiná. Dnes vím, že růst je i plakat a znát, že milovat sebe je umění zrát. Tak říkáš, že i když svět někdy zabolí, moje křehká duše se vždycky zahojí? Našla jsem v sobě klid jak pramen – jsem měkká jak voda, i tvrdá jak kámen. Tvá něha mě hřála, tvá bolest zbrousila a dnes mám to, o co jsem vždycky prosila.
