Jak dobře, že z ráje vyhnal nás... (Jan Neruda, Letní VIII)

Jak dobře, že z ráje vyhnal nás kdys všechny ten pánbůh milý, i žehnáme otcům, praotcům, že hříchem nás podědili! Tak vesele se to vandruje, ve uzlíčku hřích dědičný - ach bez hříchu by ten květný svět již zpola tak nebyl sličný! Ba nebýti jeho, zda zněly by kdy pak stráních jarně zpěvy? Zda těšil by kdy nás růží květ a kyproučké panen zjevy? Zda bychom si někdy výskli tak, když „ku tanci!“ hudbě kynem, zda bychom se štěstím chvěli tak, když děvu si k prsoum vinem? A ptejme se pánů nebo sluh, z měst slečinky, dívky veské, a každý nám chvějně přišeptne, že hřešit je ach tak hezké!