Černé vlasy, rudá záře, rtů těch, jež si zuby brousí. Vyndám pero z kalamáře, z venku slyším zvuky houslí. Hrají tesknou melodii, černo-černou tmou se nese, v houštinách s ní vlci vyjí, píseň hraje kdosi v lese. Dívka stojí v prostřed louky, z houslí krásnou píseň loudí, není jako jiné holky, milují ji všichni bloudi. Černé vlasy kol a kolem, létají když v temnu běhá, černo-černým tmavým borem, beze strachu bloudí děva. Na housličky občas hraje, a já píši o ní básně, hledí slepě v jiné kraje, černé vlasy září jasně. Jak je šťastna ve svém světě, v temném hvozdu zpívá zvěři, slepá jako malé kotě, přesto běhá mezi keři. Neklopýtne, neupadá, jisté kroky míle měří, v krásné tváři žádná vada, na vlasy jí z nebe sněží. Krásná je jak květy z jara, mám já pro ni zvláštní cit, odvrácená duše strana, touží za ní odejít. Dívka jež se v kole točí, rozeznívá ptáků zpěv, a v mé hlavě červotoči, dí mi, že je plná plev. Šílená jest tato panna, nemá v sobě kouska studu, křepčí od noci do rána, je nám všem jen pro ostudu. Temné hlasy v hlavě mojí, štvou mě proti dívce z lesa, když však vidím jít ji v chvojí, moje srdce nad ní plesá. Proč jen divá musí býti, nespoutaně cválat lesy, chtěl bych s ní až za hrob jíti, neposlechnout v hlavě hlasy. Bůh vzal mi ji - krutý pán, mládí, krásu zmařil trpce, věnec zůstal zaplétán, u cesty na plané trnce.
0/500