Intro: Zpátky na palubu, kde smrdí dehet a starej rum, kapitán van Toch dává mlokům rozum i svůj um. Už to nejsou jenom stíny, co se v hlubinách jen krčí, teď mají řád a disciplínu, i když u toho mlčí. Verse 1: „Stůj! Dej pozor! Ber ten nůž!“ kapitán tam velí, mloci stojí v řadě, kůže mokrá, oči jako z oceli. Učí je, jak kopat dno, jak nosit těžký kameny, mlok už není zvíře – je to dělník, silný rameny. Van Toch na ně mluví česky, jako by to byly děti, „Ty můj malý Andula,“ říká – a čas k sakru letí. Chorus: Dril a sliz, mořská pěna, nůž a tvrdá práce, z mořskýho dna se stává obří, tichá operace. Lidstvo jim dalo nástroje, lidstvo jim dalo směr, kapitán si myslí, že tenhle obchod je fér. Verse 2: Mloci mají jména, mloci mají svoje úkoly, už je nezastaví žraloci, už je nic nezabolí. Van Toch jim dává patrony, učí je se bránit, netuší, že učí armádu, co se nebude dát zranit. Mlok už umí pozdravit, mlok už umí „Ano, pane,“ svět se diví, co se z týhle mořský školy stane. Outro: Admirál van Toch a jeho věrná, tichá četa, podepisujou rozsudek nad osudem tohohle světa. Nůž v tlapě pevně sedí, v očích studenej jas, učí se být jako my – a brzy přijde jejich čas.
0/500