V sadu pod Ásgardem, kde mlha chladí zem, Idun sbírá jablka, co lámou stáří všem. Kořeny šeptají, když její krok jde vpřed, v každém tom plodu dýchá nový svět. Bohové k ní chodí, když únava je svírá, v jejím tichém doteku se věk i bolest smývá. Kdo okusí ten dar, ten znovu pevně vstát, bez Idun by i Ódin musel k zemi klesat rád. Iðunn, epli ævar, goða líf, Gullin ávöxtur — gegn tímans þrif. Ævi rís, hjarta glóir, Í eplum þínum — eilífð býr. Loki ji spatří v sadu, jak sama mezi stromy jde, v jeho úsměvu se rodí lest, co nikdy dobré není, ne. Sladkými slovy láká ji ven za bránu dní, „Jen na chvíli pojď se mnou, tam, kde je klid a stín.“ Idun mu uvěří, vezme plody s sebou v tmu, netuší, že tím vytrhne svět z jeho vlastního domu. Jakmile zmizí v mlze, v síni ztěžkne vzduch, bohové cítí v kostech věk a v srdci starý prach. Iðunn, epli ævar, goða líf, Gullin ávöxtur — gegn tímans þrif. Ævi rís, hjarta glóir, Í eplum þínum — eilífð býr. Když dny se mění v olovo a síla vadne všem, Ódin se dívá mlčky, ví, že chybí jen jeden stem. Bragi má prázdný hlas, ruka se třese tmou, bez Idun jeho píseň ztrácí sílu, dech i tou. Loki je donucen přiznat lest a v strachu mění tvar, letí jak pták k jeskyni, kde Thjazi hlídá dar. Ukradne Idun zpátky, s ní i jablka dnů, když přistane v Ásgardu, svět znovu vstane z snů.
