Ospalá píseň, Antonín Sova

Tou cestou pustou, proťatou v tmu lesa, nad níž se křivé větve klenou a měsíc tesklivé své šero propouští po jehličí, můj vozka jede zvolna… A nákolesník zvoní, nárazy, dupot koní ztlumené, jednotvárně splývá ve skřípot vyschlé osy. Ospalou bzučím píseň, tu, kterou vozka začal. Vzadu se líhnou bílé mlh nebetyčné hory, za mostem v prostřed lesů… Jak šňůra natažená bez konce je ta cesta se zelenavým vedle podrostem lkavých břízek. V nich jemně prška šumí, bubnuje v svadlé listí. Jak vypuštěný motýl ze stuchlé světnice, má duše těká kolem; na drahá místa sedá, otřená křídla zdvíhá… Déšť teplý šumí vzduchem — Kams usláble a dlouze do neurčitá mizí, při kmitajících hvězdách, pod černých větví tmou, ospalá naše píseň…