V nejvyšším sále, kde ticho teď vládne, Frigg spřádá nitě, co nebudou vadné. Zná každý osud a zná každý pád, však tajemství svoje si střeží jak hrad. Na zlatém křesle tam u okna sedí, do hlubin duše nám mlčením hledí. Ona je matka, co v náručí hřeje, když v srdci hrdiny bouře se směje. Frigg, móðir guðanna, vefari lífs, Örlög þín ráðast án sverðs og án hnífs! Hún þegir og vaktar, hún þekkir þinn dóm, Hljóðláta valdið er sannleikans róm. Viděla Baldra, jak do mlhy kráčí, však slzy té matky jen ticho teď smáčí. Nepoví slovo, i když ji to bolí, vládne všem světům a každému poli. Vřeteno její se neustále točí, skryté jsou pravdy před lidskými oči. Pros ji o ochranu, pros ji o radu, ona tě vyvede z temného chladu. Frigg, móðir guðanna, vefari lífs, Örlög þín ráðast án sverðs og án hnífs! Hún þegir og vaktar, hún þekkir þinn dóm, Hljóðláta valdið er sannleikans róm. Synové, dcery, teď zklidněte hlas, pro tkaní osudu nadešel čas. Zvedněte číše na královnu síní, co hrdost a věrnost v tom vřetenu stíní. Nit se sice přetrhne, však odkaz tu zbude, v písních a činech, co kvetou teď všude. Děkujem matce za naději v nás, že přežijem zimu i ten nejhorší mráz!
0/500