[Verse 1] Je pátek večer, Javorová devět, šedivé sídliště na jihu města. Když se tak dívám, chtěla bych vědět, kolik tak příběhů do sebe vměstná. [Verse 2] Byt číslo patnáct, meruňkové závěsy, mladý pár, poděděné móresy. Ona zvyklá na klid, on z pasťáku, a v troubě se peče pizza z mrazáku. [Verse 3] Byt číslo dvacet, malůvky dětí, chaos a hluk, počítám do pěti. Plyšáci, voskovky, plakáty nad postelí, nepořádek a dva unavení dospělí. [Chorus] Jeden dům. Jeden večer. Tolik cest, co se míjejí. Spousta důvodů, proč bys brečel, pár hezkých gest i nebezpečných idejí. [Verse 4] Byt číslo osum, rozbité žaluzie, manžel slibuje, že se už nenapije. Manželka pláče, pes, co všechno vidí, maléry, bolesti a zrady lidí. [Verse 5] Byt číslo třináct, ten s paní v letech, ten byt tu s ní byl v pádech i vzletech. I její černá kočka s flíčkem na zádech, hluboký výdech a hluboký nádech. [Chorus] Jeden dům. Jeden večer. Tolik cest, co se míjejí. Spousta důvodů, proč bys brečel, pár unavených gest i nebezpečných idejí. [Verse 6] Byt číslo tři, ten v přízemí, kde žilo se vždycky dost při zemi. Pokora a skromnost, nemůžeš mít vše, pan Lojza v důchodu zvykl si na šeď. [Verse 7] Byt číslo sedumnácr, záclony ze sekáče, máma, tři děti, nikdo tu nepláče. Neviditelná hrdinka na východní frontě, a posledních pár stovek na bankovním kontě. [Final Chorus] Jeden dům. Jeden večer. Tolik cest, co se míjejí. Spousta důvodů, proč bys brečel, pár obyčejných gest i nebezpečných idejí.
