(refrén 2×) Ta čtyři jména, co zná každý z nás, Bradavice stojí, už nějaký čas. Kouzla, hádky, smích i pád, z nich zrodil se tento hrad! Godrik šel s mečem, oheň v očích mu plál, „Postavím školu, kde čáry maj’ tvar!“ V rukou měl stavební plán, v srdci žár, říkal: „Bude to hrad, ne žádnej bar!“ Helga si zpívala mezi kameny, „Vezmeme i ty, co dělají chyby.“ Říkala, že každý v sobě nosí dar, do kotlíku hodila bylinek pár. Rowena v knihách moudrost hledala, svůj diadém safírem posela. „Vědění je síla,“ šeptala tmou, ve slovech ukrývá moc s pravdou svou. Salazar zasyčel: „Chci jen čistou krev!“ „Na to zapomeň!“ opáčil na to lev. V tom zkřížili hůlky, hrom začal znít, do hospody rychle odešli pak pít. (refrén 2×) Ta čtyři jména, co zná každý z nás, Bradavice stojí, už nějaký čas. Kouzla, hádky, smích i pád, z nich zrodil se tento hrad! Zdi rostly rychle, z hůlek stoupal dým, v okně se ukázal první černý stín. Sovy houkaly, vzlétly k lesu vstříc, Helga s Rowenou neměly si co říct. Salazar kul ve sklepení tajný plán, v podzemí komnatu vytvořil si sám. Godrik mávl rukou: „Aspoň bude klid,“ pil ohnivou whisky a hrad začal žít. By spravedlnost přijatým žákům zajistili, třídit žáky dle srdce klobouku přikázali. A Moudrý klobouk kývl, přijal tuto funkci rád, „Já to zvládnu, jen nesmíte mě nikdy prát!“ (závěr) Od té doby stojí v mlze a v tmách, hrad, co nese těchto čtyř osob znak. Kdo přepluje jezero, ten ví snad, že kouzla rostou z přátelství, ne z tradic a jmen, a že i hádka může mít happy end. (refrén 2×) Ta čtyři jména, co zná každý z nás, Bradavice stojí, už nějaký čas. Kouzla, hádky, smích i pád, z nich zrodil se tento hrad!
